Aspen nejsou jen osiky

Byl jsem teď lyžovat s kamarádem Karlem v Aspenu. (Video jsem už tady dal včera.) Hned na začátku vznikl meteorologický problém. Atmosférická řeka přinesla nejen déšť ale i dost silný vítr. A tak nám zrušili let a přesunuli ho na pondělí. Sanfranciské letiště prý zrušilo přes stovku letů, zajímavé, že možný alternativní let do Denveru ne. Jenže žádný následný let do Aspenu, a tak jsem to nechal na pondělí ráno. Zrušili nám ovšem i tento let a přesunuli nás na odpoledne, odletěli jsme tedy se zpožděním dvacet čtyři hodin.

Lístky na lift jsem koupil dopředu online, teď nám jeden přebývá. Dostal jsem za něj kredit, třeba ho použiju v příští sezóně. Snad se to povede, do Aspenu jezdíme za body za nevyužitý timeshare. Zatím to vychází, i když jisté to není nikdy.

První dva dny jsme jezdili přímo v Aspenu, nástup na gondolu je jen něco přes sto metrů od našeho bydlení. Nesněží, ale je pod mrakem, a tak občas vidím před sebou jen bílou plochu bez jakýchkoliv stínů. Snažím se poslechnout rady Jany Horníkové a zkouším číst terén nohama. Chachá, zlatý voči. Moc to nejde, ale o kousek níž už stíny ve sněhu jsou, a tak se nakonec přece jen spokojeně sklouznu.

Třetí den jedeme do Snowmass. Ten je od Aspenu kousek dál. Jezdí tam však pravidelný autobus, a tak to nevadí. Před pár lety jsem zarezervoval odvoz, ten nás ráno odvezl, ale odpoledne pro nás nepřijel. Od té doby jezdíme mimo Aspen autobusem a docela si to pochvalujeme, třebaže v Brně bychom byli podle některých lidí za socky. Volba na Snowmass byla věc náhody: pojedeme autobusem, který pojede jako první. Už jsme dost pozapomněl, jak to ve Snowmass vypadá, začátek nic moc, ale pak jsme přece jen našli upravené sjezdovky a užili si to.

Čtvrtý den v Buttermilk. Ten mám rád. Vzadu jsou totiž Klaus's Way a Racer's Edge, dvě černé sjezdovky, které mi říkají, že se zatím ještě nemusím držet jen těch modrých. Jistý Klaus s oblibou dával veřejnosti na vědomí své výlety do Jackson Hole a Davosu. Tahle sjezdovka se ovšem jmenuje po jiném Klausovi. Tomu je sto tři let a prý ještě stále lyžuje. Lift ovšem tady vozí lyžaře jen do půl čtvrté a je trochu stranou. Kdo ho nestihne, dost se pak projde. Jak jsme na tom s časem? Riskneme to? Zkusíme to a zvládneme to se sedmiminutovou rezervou.

Člověk si nemůže nevzpomenout na různé legendy o lyžařích zapomenutých na liftu, když se sluníčko pomalu sune za obzor a lift se najednou zastaví. Urban legendy jsou vyprávěnky, které se stát mohly a prý se i staly. Ne sice vypravěči, ale ten má známého, jehož známému se přesně vyprávěnka přihodila. Na tohle téma dokonce vznikl v roce 2010 i film Frozen, ten snad má i nějaké pokračování. Zapomenutí lyžařů na liftu se nabízí jako dost možné, obsluha dole dá vědět těm nahoře číslo sedačky, na které odjíždí poslední lyžař. Stačí lidská chyba nebo nedorozumění a je zle. Proto jse snadné této legendě uvěřit. Na webovce Snopes.com, která se věnuje ověřování urban legend, jsem však tohle téma nenašel. Záchrana kluka visícího ze sedačky (vlastně jich je víc) je naproti tomu skutečná a zdokumentovaná, stejně jako gruzínský vlek jedoucí pozpátku.

Poslední den ve čtvrtém aspenském resortu Highlands. Ten celkem umím, vyjedeme liftem Cloud 9 a vybíráme si mezi sjezdovakmi kudy dolů. Vloni byla i tahle cesta vlevo příjemná, pojďme tudy. Jenže vloni není letos. Ten kus sjezdovky je neupravený, muldy na ní jsou víc než slušné. Občas muldy zkouším, i když mi to moc nejde, třeba to dnes nějak půjde. Ani omylem. Hubou jdu napřed, obě lyže mi vypnou. Přitom tohle je jediná cesta dolů. Co s tím? Nakonec mi nezbude, než s lyžemi v rukou sejít po okraji dolů. Mé lyžařské sebevědomí je na nule, naštěstí máme před sebou celé odpoledne a na Gun Barrel si ho dám zas do pořádku.

V neděli se odlet zpátky opozdí skoro o půl hodiny. San Francisko má o hodinu míň, ale je to nějaké divné, vůbec tomu nerozumím. Pak se to vysvětlí: s pozdním odletem jsem i na celkem krátkou vzdálenost přiletěli o půl hodiny dřív. Ale ni tak tomu nerozumím.