Autor neznámý, ne však anonymní

Už jako dítěti mně vadily některé pohádky. Oni si snad ze mě utahují, čertil jsem se. Copak je možné rozpárat vlkovi břicho, nacpat ho kamením a on si pak klidně odmašíruje ke studni, aby se napil? Ne a ne a ne, tohle na mě nezkoušejte. Tiše jsem trpěl a vydržel celá léta pokorně mlčet. Za bolševika to mlčení ani moc divné nebylo, a když jsem se mohl svobodně a bez omezení projevit, měl jsem zas jiné věci, které mi připadly důležitější. A pak najednou, ani nevím, jak se to stalo, muselo to ven. Hodil jsem to na papír, korektorka mi opravila pár hrubek a učesala věty, které nedávaly smysl, ilustrátorka opatřila text obrázky, grafik všechno poskládal, aby to vypadalo co nejpěkněji, a nakladatelka poslala knihu do tiskárny. Tak se lidé přece jen dovědí, jak to bylo doopravdy. Konec lžím Bratři Grimmové, Karle Jaromíre Erbene, odhalím vás před celým světem!

Odhalím, ale to by si musel tu knihu někdo číst. Přiznávám si, že jsem neznámý autor, chtělo by to nějakou reklamu, jinak se nikdo nic nedoví. Dal jsem pár ukázek na svůj blog, čtenáře však zjevně víc zajímala válka na Ukrajině a presidentské volby. Asi bych měl knihu podpořit svým osobním šarmem. V mládí jsem hrával divadlo a svým hlasem jsem dokázal naplnit celé tehdejší studio Horizont na Lesné. Co takhle autorské čtení?

Zašel jsem tedy do jednoho brněnského knihkupectví a sdělil prvnímu prodavači, že bych rád mluvil s panem vedoucím. Pan vedoucí se za chvíli dostavil, připadal mi trošku moc mladý, ale to mi dneska připadají všichni, a já mu vysvětlil svůj plán. Pan vedoucí opatrně připustil, že by se nějaké autorské čtení dalo za jistých okolností u nich uspořádat, tak jsem mu dal link na svůj blog, aby si mohl přečíst ukázku, a tak věděl, do čeho jde. Když jsem přišel podruhé, abychom se domluvili na pevném termínu, asi už měl jasno a opatrně a diplomaticky mi vysvětlil, že příští týdny mají napilno. A tak prý nejlíp po Novém roce. Po Novém roce nikdo knihy nekupuje, já to potřebuju před Vánocemi. Pan vedoucí omluvně pokrčil rameny. A co kdybych v úterý v pět hodin v jejich kavárně vstal a začal nahlas číst? Nechá mě vyvést městskou policií? Pan vedoucí připustil, že tak daleko by nešel. Kavárna už bude mít tou dobou zavřeno, jen bych si tam nesměl zřídit svou vlastní dočasnou prodejnu. To jsem samozřejmě nezamýšlel. Tak tedy domluveno.

Na čtení jsem upozornil na Facebooku, internetový zájem přesahoval kapacitu kavárny. Nic neobvyklého, kliknout na tlačítko Interested z tepla domova je tak jednoduché. Realita byla, jak už to bývá, přece jen skromnější. Nicméně za těch sedmnáct let, co jsem celkově strávil ve škamnách nejrůznějších škol, jsem nasbíral docela dost spolužáků, a někteří z nich opravdu přišli. Spolužáky z gymplu jsem přitom předem varoval, ať raději nechodí, pokud by se chtěli chovat jako tehdy před lety, kdy v češtině při referátu o Hálkovi vykřikla Muzikantská Liduška mými ústy: "Kde je můj Toník?" Kavárna byla v pět hodin docela slušně obsazená. V regálu měla prodejna připravené nějaké výtisky k prodeji, můžeme začít.

Hlídám si sykavky, hlídám si pauzy, amatéři je obvykle dělají moc krátké. Najednou si uvědomuji, že jsou posluchači zticha. Nemusí se válet po zemi jako tehdy u Muzikantské Lidušky, ale občas by se ozvat mohli. Třeba to není ani tak vtipné, jak jsem si myslel, napadne mě. Pak si všimnu, že se u jednoho vtípku vydavatel tiše zasmál. Přitom on už jej jednou četl v rukopise. Tak to třeba není všechno úplná nuda. Dočtu, hlas mi vydržel, ani moc nechraptím, tak teď ještě pár podpisů. Všech sedm v prodejně vystavených knih je prodaných a teď i podepsaných. Počáteční sněhová kulička se tedy může začít valit dolů a nabalovat na sebe další a další sníh. Budu se muset podívat na odlety do Stockholmu, byl by trapas přijít si pro nobelovku za literaturu se zpožděním.