Glagolice

V chystané knize Vítej u nás, Metude! se glagolici nedalo vyhnout. Nechal jsem tak Soběka, aby o ní diskutoval s Konstantinem. Soběk přitom má jako tolikrát pravdu, ono to celkem jde, když autor už dávno zná výsledek. Proč třeba Konstantin nepoužil řeckou abecedu, jen ji nedoplnil značkami pro slovanská písmena jako Ž, Š, Č? To se to píše, když přesně takhle to děláme už stovky let. Hus si zavedl nabodeníčko, my teď máme háčky. Ona glagolice však nějaký čas vydržela a teď ji dokonce použil Jan Křesadlo v knize Skytý život Cypriána Belvy. Tomu ovšem posloužila k napsání pasáží, které by mohly rozrušit útlocitné čtenáře.

Ze školy jsem věděl, že Konstantin a Metoděj přinesli na Moravu nové písmo glagolici. Jejich žáci ji po vyhnání upravili v Bulharsku a výsledek nazvali cyrilicí. Cyrilici, tedy azbuku, jsem znal, ruština byla v mé době povinný předmět. Díky matematice a fyzice jsem měl představu i o řeckých písmenech. Automaticky jsem předpokládal, že glagolice bude něco mezi azbukou a řeckou abecedou. To bylo překvapení, když jsem zjistil, že to tak vůbec není. Glagolice mi připomněla moje klukovská léta, kdy jsme si s kamarády vytvořili své vlastní tajné písmo. Pravda, Konstantin prý hledal inspiraci v jiných abecedách. Tak se třeba pro písmeno š inspiroval hebrejským znakem a to š přetrvalo i do dnešní azbuky. Že glagolice nebylo písmo moc praktické, je zřejmé. Písmena musí být co nejjednodušší, aby se dala napsat co nejrychleji.

Musel jsem si něco přečíst o vývoji písma, abych v knize neplácal naprosté nesmysly. Překvapilo mě, to jsem vůbec nevěděl, že zpočátku se psalo bez mezer mezi slovy. Text byl prostě nekonečný sled písmen. Čtení takového textu nebylo jednoduché a lidé si tehdy vypomáhali hlasitým čtením. Knihovny proto sotva byly tichým místem. Traduje se, že ve čtení takových textů vynikal svatý Augustin. Řek Aristofanes (jiný, než kterého myslíte Vy), zavedl značky, aby se vědělo, kde dělat pauzy. Ale prý třeba Cicero tyhle značky hrdě odmítal, jemu přece nebude nikdo předepisovat, kdy se má při přednesu nadechnout. Když si v knize kardinál Hadrián a další čtou Rastislavův dopis, čtou jej polohlasně, jak bylo tehdy zvykem.

Písaři si samozřejmě uvědomovali, že je třeba text doplnit o interpunkci. Jenže to dlouho každý dělal podle svého. Výsledek byl naprostý chaos. Ke standardizaci došlo snad až někdy ve třináctém století.

Poznámka na okraj: psát jsme se naučili v šesti letech. Tehdy jsem bez ptaní přijali podobu písmen, jak nám ji ukázali. Prostě tak to je a basta. Ale proč jsou některá písmena vysoká, jako třeba b, d, h, k, l, jiná malinká, jako třeba a, c, e, i, m, n, o, r, s, u, v, x, z, jiná mají dole ocásky jako třeba g, j, q, y, a takové psané f je nejen vysoké, ale má i ocásek? Byly to důvody jenom řekněme estetické? Anebo se rychleji dala rozeznat jednotlivá písmena a tak bylo čtení snažší? Ostatně dnes píšeme z jako malinkaté písmeno, ale ještě celkem nedávno se psalo s ocáskem dole. Co kdyby se všechna písmena takhle zmenšila? To už dnes asi nikdo neudělá. Podobně je nepředstavitelné, že by Číňané přešli ze svého znakového písma na písmo slabikové nebo hláskové.