Hluchej na koncertě

Není to tak dávno, kdy u nás nebyli hluší, slepí a hasiči, ale neslyšící, nevidomí a požárníci. Pak čas oponou trhnul a tahle politická, či jaká to byla korektnost, zmizela aspoň na čas, říkejme tomu třeba v propadlišti dějin. Takže požáry už zase hasí hasiči, přejít ulici pomáháme slepcům, a hluší… Existuje v češtině hluchý ekvivalent ke slepci? Máme slovo hlušec, ale to se snad používá jen v souvislosti s tetřevem hlušcem. Někdy se řekne hluchoun, ale tím se spíš myslí někdo, kdo špatně slyší a nerozumí, co mu říkáme, a ne že neslyší vůbec. Já patřím mezi ty, co neslyší vůbec. Neskrývám to, naopak to vytrubuju do světa současně s chválou na Graema Clarka a jeho vynález kochleární implantát.

Takže hluchej se vypravil na koncert. Jeden čas jsme jezdili do San Franciska na koncerty San Francisko Symphony. Jenže to vždycky znamenalo, že jsem zhruba od ulice Cesar Chavez skoro až po Van Ness jel krokem. Dřív San Francisco Symphony zajížděla koncertovat do Cupertina, pak toho snad z finančních důvodů nechali a když člověk kulturně vyhladověl, nezbývalo než přetrpět to ploužení se v koloně.

Párkrát jsem pak zajel na koncert na nedaleký Stanford. Mají tam pěknou koncertní síň Bing Concert Hall. Zdejší hudební katedra tam pořádá občas svoje vlastní koncerty, takže v publiku jsou především rodiny muzikantů, někdy tam hrají zdejší lékaři, medici a sestry se svým medicinským orchestrem. A občas si tam i pozvou někoho z venku.

Tentokrát si pozvali houslistu Joshuu Bella. Světovou hvězdu, takže v publiku nebyli je příbuzní hudebníků a taky ceny vstupenek jasně říkaly, že dnes večer se tady hraje Muzika.

Joshua Bell mi vždy připomene Václava Hudečka. Toho jsem před lety viděl v televizi a na rozdíl od zamračených hudebníků provozujících vážnou hudbu, jde přece o vážnou hudbu, tak dejte pokoj s úsměvy, ten patnáctiletý Vašek se usmíval. Měl kouzlo osobnosti, elán, energii. Byla ho radost poslouchat i vidět, jak hraje. Stejnou energii dává do své hudby i Joshua Bell. Už je mu sice sedmapadesát, ale věk je jen číslo. Takže vzhůru na koncert.

Stanford není daleko. Zatáčíme okolo Rinconrady, tady jsem byl před časem na koncertě Jaroslava Svěceného. V publiku jsme byli snad jen samí Češi. Podobně, jako když tady hrál se svými modrými housličkami Pavel Šporcl. Ten zjevně rozumí marketingu a ví, že modrých houslí si všimne každý, zatímco perfektně zahranou obtížnou pasáž ocení jen málokdo. Teď tady moc českých muzikantů nevídáme. Dřív se tady o to staralo pár nadšenců a vytvořili Bay Czech, takže třeba koncerty Olympicu nebo Nohavici měly významně početné publikum. Druhá tráva pořád dobrý. Ale o koncertu Chinaski jsem se dověděl náhodou, když jsem šel do posilovny a na schodech zaslechl češtinu a řekli mi, že tahle kapela, je to doufám kapela, a nikoliv umělecké jméno sólisty, tak ta že hraje hned vedle.

Tohle všechno mi táhne hlavou, když se blížíme ke Stanfordu. Úspěšně zaparkujeme ne moc daleko od Bing Concert Hall. Lístky jsem kupodivu nezapomněl, pro jistotu je mám ještě v iPhonu. U vchodu si ještě přečtu upozornění, že uvnitř se opravdu, ale opravdu nesmí fotit. V sále je plno, volných zůstane jen pár míst. A pak přijde na pódium, které je jako v řeckém amfiteátru pod námi, paní nejspíš z hudební katedry a já ji celkem rozumím. V letadle všelijakým těm hlášením nerozumím skoro nikdy, tady je zřejmě dobrá akustika. A po ní nastoupí Joshua Bell s doprovázejícím pianistou Peterem Duganem a dají se do toho. Beethovenova houslová sonáta "Jarní". Od Beethovena mám trochu naposlouchané piano sonáty. Tohle slyším poprvé, ale klepu se blahem. Do háje zelenýho, já su přece hluchej, já slyším jen díky tomu, že mám v každém uchu čtyřiadvacet drátků! Ale já si to užívám jako v dobách, kdy jsem ještě slyšel! Asi tomu dost pomáhá i zdejší akustika. No a pak následuje Griegova houslová sonáta Opus 45. I tohle je pro mě novinka. Ale závěr druhé věty… Říká se, že ke stáru, jak člověk postupně ztrácí sluch, přestává slyšet vysoké tóny houslí. Já za normálních okolností neslyším ani ty nízké, ale s implantáty v uších slyším i ten závěrečný tón druhé věty. Housloví znalci, co je to za tón? Jaká je to frekvence? Zdravé lidské ucho slyší až 20 000 kHz, implantáty jsou na tom patrně hůř, ale já to slyším! Sotva je to dvacet kiloherzů, proto se ptám.

Pak ještě Joshua přihodí dvě Chopinova Nocturna. V dětství prý dost hrával se sestrou, on na housle, ona klavír, tak si to Nocturno přepsal pro housle. No jo, on se narodil v Bloomingtonu v Indianě, tam jsem kdysi postdokoval na katedře chemie. A občas si zašel na koncert zdejší hudební katedry. Tam měli každý den aspoň nějaký recitál, spíš dva nebo i víc, jednou jsem si tam vychutnal Dvořákův violoncellový koncert, kde byl celý orchestr převeden do doprovodu klavíru. Joshuovi rodiče nebyli profesionální hudebníci, děti však vedli k hudbě. A výsledek teď poslouchám. Dohrají, je konec. Znám hodně lidí, kteří ač Češi, při pokřiku "Kdo neskáče, není Čech!" zapustí do svého sedadla kořeny a nepohnou se. Podobně to mám s potleskem vestoje. Ten se teď nějak rozmohl, takže se vestoje tleská prakticky vždy a všude. Nejspíš proto mám obvykle do sedadla zapuštěné kořeny, ale dneska se mi nohy nějak samovolně napnou a já stojím. Oba byli skvělí.   

Tak jsem teď splácal všechno dohromady. Kdyby to bylo v jediné větě, mohlo by to připomínat Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Takhle je to spíš jen takový slovní eintopf. Nejspíš tedy nebude vadit, když tam přimíchám ještě něco dalšího. Jak jsme se vraceli domů, myslel jsem na pány, kteří rozhodují, kdo dostane Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii. Už kolik říjnů čekám, že tentokrát vytáhnou z klobouku jméno Graema Clarka. Graemovi už táhne na osmdesátku, dělejte něco. Reversní transkriptáza je sice důležitá, ale o co jde, ví jen několik z nás. Zato kochleární implantát pochopí každý, i když ne každý ho ocení a nejsou to jen překladatelé do znakové řeči. Je tady ovšem ještě jedna maličkost: jak mi vysvětlil doktor Roberson: na vývoji kochleárního implantátu mají obrovské zásluhy čtyři lidé. Nobelovku přitom mohou dostat pouze tři. Takže pokud se bude udělovat, někoho, podobně jako u zeleného fluoreskujícího proteinu, budou muset vynechat.

A ještě jedna drobnost, třeba by měl pan Hrabal radost, jak ho napodobuji. Dřív, než jsem dostal druhý implantát, jsem používal sluchadlo. Paní, která ho pro mě objednávala, se mě zeptá, jakou chci barvu. "To je jedno", mávnu nonšalantně rukou. "Dobře, píšu růžovou," odpoví ta dobrá žena. A tak jsem raději chvíli nosil sluchadlo hnědé, než přišel ke slovu další implantát.