Implantát à la San Francisco Symphony

"Takže s implantátem si člověk užije jen hudbu, kterou zná ze slyšících dob?" "Obvykle to tak je. I když jsou lidé…"

Na předoperační konzultaci s doktorem Robersonem se dovídám řadu detailů a potvrzuji si i leccos, co jsem dosud jen tušil. S hudbou jsem skončil, předplatné na koncerty San Francisco Symphony jsme proto neobnovili. Jana nebyla moc ráda, dokonce se mě snažila přesvědčit, abychom pokračovali, ale můj lístek by byly jen vyhozené peníze. Po ohluchnutí nám ze starého předplatného zbývaly ještě tři koncerty. Šli jsme tam. Já vlevo sluchadlo, vpravo hluchadlo. Bachův Třetí braniborský koncert, který snad jsem trochu dostal za ty roky do ucha, je pro mě naprostý debakl. Po třech taktech jsem jak Jeníček s Mařenkou v temném lese a nevím jak dál. Sedím a trpně čekám, až bude konec.

Po aktivaci implantátu hned začnu s usilovnou rehabilitací. Z iPodu mi kvákavý hlas kačera Donalda čte Saturnina a když skončí, přejde na Bylo nás pět. Pár dní to trvá a v iPodu kačera Donalda vystřídá František Filipovský. Hlasy už připomínají lidské hlasy a já začínám rozumět. Pokud ovšem nezačnou křičet, to jsem zase se svým dynamickým rozsahem v háji.

Když přejdu z českých audioknih na anglické, a uchytím se i tam, rozvzpomenu se na Roberta Greenberga. Chystali jsme se znovu na jeho sérii 48 CD přednášek o vývoji hudby, když jsem ohluchnul. Dokonce mi to bylo líto, že už je znovu neuslyším.

Hudba jde trochu ztuha. Každou přednášku několikrát zopakuji a po čase se mi zdá, že to jde snad o trochu líp než minule. Čajkovského Romeo a Julie je pořád velké trápení. Zato Beethoven, to je nářez! Osudová mě bere tak za srdce, že se až nechtěně s Ludwigem málem identifikuji. To musel být dost průšvih, když dirigoval a neslyšel orchestr, který už byl mezitím úplně jinde. Jako člověk byl naprosto nesnesitelný. (Skoro jako já.) Švagrovou připravil o pár let života, synovce nepřímo dohnal k sebevraždě. Ale jako muzikant neměl rovného. (To můj případ není.)

Když v poště objevím nabídku San Francisco Symphony na zlevněné lístky, zaváhám. Na programu je taky Beethovenův Egmont. Jen tak mezi řečí se o programu zmíním Janě. Nadšeně souhlasí. Objednám lístky a za týden vyrážíme do Cupertina, kde San Francisco Symphony občas vystupuje. Vlevo sluchadlo, vpravo implantát s procesorem. Na obou navíc připojený miniaturní přijímač, kolem krku černá krabička, která to celé ovládá. Všechno za šílené peníze, ale pomáhá mi to slyšet, tak co.

Flint Center je od nás deset minut autem. Dřív jsme tam chodili pravidelně, po skoro roční pauze je pro mě všechno nové. Nevím, co mám čekat, vlastně jsem tady na zkoušku. Skladby na programu neznám, bude to pro mě nová hudba, pokud tedy to bude pro mě hudba. Tlumený hovor v publiku, dole se připravují hudebníci. Vůbec je neslyším, všudypřítomný šum je neobvyklé silný. Pak vstoupí na pódium s houslemi v rukou a zasmušilým výrazem ve tváři koncertmajstr Alexandr Barančik a všechno ztichne. Hobojista dá tón, muzikanti se ujistí, že co drží v ruce, má áčko na 440 Hz. Za potlesku vstoupí charismatický šéfdirigent Thomas a pak to začne. Příběh Egmonta, holandského vzbouřence, kterého před čtyřmi stoletími popravili španělští okupanti. Hudba skladatele, který se musel obejít bez kochleárního implantátu. V sále je milosrdné přítmí. Jana na mě zkoumavě pohlédne a já uslzenýma očima blaženě přikývnu. Slyším hudbu. Ne zvuk hudebních nástrojů. Hudbu.