San Francisko, Joshua Bell, jak se to rýmuje?

Joshua Bell bude zase koncertovat v San Francisku. Mám tam jet? Nemám tam jet? Zrovna před pár dny na mě na Facebooku vykoukla nahrávka s prý patnáctiletým Joshuou, posuďte sami, spíš tam vypadá na 8 – 10 let. Ale vaří. Pojedu, není nad čím váhat. Lístky nejsou zrovna levné, snad proto není zcela vyprodáno. Na programu jsou čtyři položky, začíná se skladbou Alaraph 'Ritus des Herzschlags', tedy Alaraph, ritus tlukotu srdce, kterou si u skladatelky korejského původu Unsuk Chin objednala San Francisco Symphony, a na koncertě bude mít svou americkou premiéru. Když jsem dřív na koncertě slyšel nějakou novou skladbu, zavřel jsem oči a hudbu jsem bral jako hudební doprovod k nějakému filmu v mé hlavě. Tentokrát jsem oči nezavíral a film si nepouštěl. Přiznám se, že horory nemám rád.

Pak přišel na pódium Joshua Bell a zahrál houslový koncert od Henriho Vieuxtempse, pro mě do té doby neznámého skladatele z poloviny devatenáctého století. Asi nejsem sám, kdo skladatele nezná. Tenhle koncert totiž hrála San Francisco Symphony pouze jednou v roce 1932. Joshua vaří a orchestr ho ze všech sil podporuje. Dívám se na koncertmajstra Baranchika. Od doby, co jsem byl poprvé na koncertě San Francisco Symphony, už dost zešedivěl. Jako většina z nás. Narodil se v Leningradě, velký talent. Jen se pak jednou po nějakém vystoupení venku zapomněl vrátit do země, kde zítra znamená včera. Jako koncertní mistr je rozhodně pan Někdo, ale zůstává členem týmu. Jako sólista by byl o dost jinde. Teď je nahrávačem, smečařem je Joshua Bell.

Po přestávce další nová skladba: Země od Kevina Putse. Skladbu si u něj objednal Joshua Bell. Ten chtěl dát dohromady suitu postavenou na čtyřech elementech, ze kterých se podle někdejších představ skládá náš svět: země, voda, vzduch a oheň. Zemi napsal vloni Kevin Puts, skladatel jen o pohlavek starší než mí synové. Skladba měla premiéru vloni v září, tady se hraje poprvé. A jak se hraje. Bell i orchestr jedou. Názor člověka, který vnímá hudbu prostřednictvím čtyřiadvaceti drátků v každém uchu, není patrně moc relevantní. Jako poučený laik jsem rád, že současní skladatelé umí skládat hudbu, která se líbí poučeným laikům. Asi záleží na tom, jak moc je ten laik poučený. Takový Prokofjev by mohl vyprávět.

Na závěr Moře od Clauda Debussyho. To je klasika, poprvé ji tady hráli v roce 1914, naposledy před třemi lety. Pěkně se skladbě věnoval Robert Greenberg ve své sérii přednášek How to listen to great music, tak se tady snad pohybuju v docela známém terénu.

A je konec a tedy cesta domů. Venku je tma, radnice je barevně nasvětlena, vypadá to docela dobře. Podzemní garáž je za radnicí. Nejprve mám problémy se zaplacením, automat po mně chce, abych kartu otočil. Vyzkouším všechny čtyři možnosti, nefunguje ani jedna. Za mnou už je řada aut. Než na mě začnou troubit, podaří se mi zaplatit přiložením karty na čipovou čtečku. Nočním San Franciskem jsem už dlouho nejel, tak si raději zapnu navigaci. V té tmě se moc neorientuji, už sem fakt moc nejezdím, navíc musím dávat pozor na mladé chodce a cyklisty, kteří jsou vysoce povzneseni nad nějaké červené a zelené. Když mi navigace řekne, abych zahnul doprava, zahnu doprava. Když doleva, tak doleva. Teď to poznávám, tudy jsem vyjížděl z města někdy před patnácti lety, to jenom teď jsem vyjel o jeden výjezd dřív. Nakonec se ven dostanu a v poklidu dojedu domů. A tak teď můžu poreferovat o jednom příjemném večeru.