Kresčak

Když se řekne bitva u Kresčaku, ví každé dítě, že je to bitva, v které padl český král Jan Lucemburský. Jedna věta a kolik je v ní možné najít příležitostí k obsáhlé diskusi. Nejprve tedy Kresčak. Ta obec se jmenuje Crécy, plným jménem Crécy-en-Ponthieu. Tak proč se jí proboha u nás říká Kresčak? Cizí jména se sice komolí snadno a rychle, ale čeho je moc, toho je příliš. Ne tak zhurta. Latinsky se Crécy jmenují Cresciacum a k tomu se ten Kresčak blíží docela dost, nebo snad ne? Druhý bod: Opravdu to ví každé dítě? Snažíme se, aby české školy učily myslet a ne biflovat data. Pokud se nevylije s vaničkou i dítě a budou se kromě myšlení (že by se učilo kritické myšlení je zatím mimo realitu) učit i důležitá fakta, bude to jen dobře. Na tom se patrně shodneme, méně už asi na tom, která fakta jsou důležitá. Slovo "history" používají třeba Američané s jistým nadhledem, skoro by se dalo říct, že až skoro s pohrdáním. Nakolik je historie zbytečná a nakolik je důležitá? Na tuhle otázku bylo popsáno mnoho stran odpovědí, a tak pojďme raději k třetímu bodu: Jan Lucemburský. Tak se mu říká u nás, tak se mu říká ve Francii. V anglické literatuře je to ovšem John of Bohemia. Jan byl českým králem, zatímco lucemburským byl pouze hrabětem, polské královské koruny se vzdal. Král je přinejmenším formálně výš než hrabě, tak proč ne?.

Tak tedy bitva u Kresčaku. Proběhla na den svatého Rufa, tedy 26. srpna 1346. (Ve stejný den padl o osmdesát šest let dřív v bitvě jiný český král, Přemysl Otakar II. Proto se den svatého Rufa dlouho považoval za nešťastný den českého národa.) Ta bitva byla mezi Angličany pod vedením krále Edwarda III. a Francouzi vedenými králem Filipem VI. Francouzi měli velkou početní převahu a nepochybovali o svém nadcházejícím vítězství. Přistoupili k bitvě dost ležérně a bez jakékoliv disciplíny, každý si dělal, co chtěl. Jenže pýcha předchází pád a v bitvě zvítězili Angličané.

Spolu s Francouzi se zúčastnil bitvy i český král Jan. Byl v té době už slepý a leckdo soudí, že jeho účast v bitvě byla jakási asistovaná sebevražda. Někteří historikové však soudí, že v době, kdy král Jan vyrazil do útoku, byla ještě možnost průběh bitvy zvrátit. Král Jan nechal svého koně připoutat ke koním dvou svých společníků a řekl jim: "Žádám vás důrazně, abyste mě vedli tak daleko vpřed, abych mohl dát ránu mečem." Kdo byli ti dva společníci, kteří patrně vědomě si i se svym králem jeli pro smrt? Jedním z nich byl muž nejasného původu přezdívaný Le Moine de Basele, tedy Basilejský mnich,. Tten druhý mohl být Jindřich z Rožmberka, Jindřich Bítovský z Lichtenburka případně Jindřich z Klingenburka. Toho posledního uvádí kniha Drsný střed Evropy.

V plánu jsme to na cestě neměli, ale nakonec jsme v Kresčaku skončili. Zdejší muzeum zavřené, v místě někdejšího mlýna, odkud Edward III. řídil bitvu, stojí malá rozhledna, je to celé vlastně takový památník. V místě, kde údajně padl král Jan, stojí kříž Croix de Bohême. Král Jan. Ten, co dal uvěznit svého pětiletého syna Václava. Ten, co dal po neúspěšné oční operaci zašít nešťastného felčara do pytle a utopit v řece. Ten, kterého většina českých historiků přímo či nepřímo odmítá. A přece moji neznámí předkové byli jeho poddanými. Je tak součástí mé historie. Nejen historie mé, ale i historie mnoha jiných. A i ta společná historie přispívá k tomu, že, ať se nám to líbí nebo nelíbí, patříme k sobě. No řekněte, mohl jsem to nenafilmovat