Zaplacený jízdní pruh

V některých amerických státech mají na vybraných dálnicích zvláštní jízdní pruh Carpool Lane. V době, kdy je na silnicích největší cvrkot, protože lidi jedou do práce a z práce, smí do vybraného pruhu jen motorka anebo auto, ve kterém nejede jen řidič ale i někdo další. Smyslem je přimět lidi, aby nejezdili do práce sami, ale brali s sebou někoho dalšího, a tak ulevili přetíženým dálnicím. Když jsem postdocoval v Bloomingtonu v Indiana University, probírali jsem to s ostatními dost často, protože něco takového kolem nás nebylo.

Po čase jsem se stal obyvatelem státu Kalifornie a Carpool Lane se stal součástí mého života. Do levého pruhu na stojedničce jsem mohl jen mezi devátou a třetí odpoledne anebo až po sedmé večer. Pravidlo jsem dodržoval, i když znám takové, kteří byli nad veškerá pravidla povzneseni. Když kolem projel policista na motorce a v autě byla jen jedna osoba, stálo to skoro pětistovku. Dolarů. Podruhé zaplatil recidivista o dost víc. Potřetí zaplatil skalní recidivista víc jak dvojnásobek, tedy přes tisíc dolarů. To už, málo platné, končí veškerá sranda a i velmi svobodomyslný řidič se nakonec nerad podvolí.

Jenže občas člověk potřebuje projet rychle, i když je v autě sám. Proto vznikl před pár lety systém, který umožňuje řidičům sólistům zaplatit si přístup do expresní lajny a dostat se ke svému cíli v kratším čase. Stačí si zakoupit vysílač pro systém FasTrak a je to. Systém funguje i na mostech, kde se vybírá mýtné, donedávna fungoval i na parkování na sanfranciském letišti. Jsem ovšem starší člověk a málokdy už spěchám tak, aby se mi vyplatilo zaplatit si přítomnost v expresním pruhu.

Do expresního pruhu můžete ovšem i bez placení, pokud je v autě víc lidí. Na osmdesátce stačí dva, na stojedničce musíme být tři. Teď přijel na návštěvu kamarád Karel, příští týden pojedeme spolu lyžovat do Aspenu, v autě jsme tři, takže do expresního pruhu můžeme zadarmo. Pokud tam ovšem vjedeme, pak se ta bílá krabička za čelním sklem spojí se serverem a ten mi odečte z předplaceného účtu pár dolárků. Požádám tedy Karla, aby tu krabičku sundal a zabalil do alobalu, co nám zbyl po sendvičích připravených na český způsob. Karel se nejdřív musí poprat s oboustrannou lepící páskou. Nakonec vyhraje a bílá krabička končí zabalená do alobalu. Fyzikálně ta hliníková folie funguje jako Faradayova klec, takže signál z bílé krabičky zůstane uvnitř a nedostane se ven. Vyhráli jsme.

Kamera střežící expresní pruh ovšem nezahálí. Na měsíčním vyúčtování se tedy objeví platba za přejezd Golden Gate Bridge (podražili, pamatuju doby, kdy to stálo jen pět dolarů), krom toho však i moje značka, v Česku se jí říká espézetka, a použití expresního pruhu s vyznačením, kdy jsem do něj vjel a kdy jsem z něj vyjel. Faradayova klec tedy fungovala perfektně, zachytila nás však kamera, a tak se na vyúčtování objevil i vjezd na expresní pruh, kdy to mělo být zadarmo.

Samozřejmě se nedám a hned píšu odvolání online. Patrně to projde. Ovšem cesta ze Squaw Valley (v roce 1960 se tam konala zimní olympiáda), kterému se dnes politicky korektně říká Palisade Tahoe, to bude asi taky zajímavé. Na osmdesátce se smí do expresního pruhu už při dvou lidech v autě. Asi budu muset zase napsat odvolání online, až mi přijde výpis z účtu. Snad však kamera rozezná v autě dvě hlavičky a projde to v poklidu.